Hlubinný důl

Základem hlubinného dolu pro těžbu uhlí je svislá jáma - šachta, která vede z povrchu až k uhelné sloji a tyčí se nad ní těžní věž. Šachtou sjíždí do dolu horníci, dopravuje se tudy všechen potřebný materiál a energie, vedou se potrubí a kabely a vyváží se tudy vytěžené uhlí. Od šachty se pak razí chodby potřebné pro vytěžení ložiska uhlí. Jedná se o chodby převážně vodorovné a bývají v několika slojích nad sebou. Kopou se i svážné chodby, které spojují jednotlivá patra. V případě, že se důlní dílo razí v uhlí nebo v nesoudržných horninách, je třeba vyražené chodby vyztužit, aby odolávaly velkým tlakům vrchních vrstev, tzv. nadloží. Dříve se pro vyztužování používala dřevěná výztuž, dnešní výztuže jsou betonové nebo ocelové. V porubech, tj. v místech, kde se uhlí přímo dobývá, nelze budovat stabilní výztuž a z toho důvodu se tam používá posuvná výztuž, což je vlastně ocelová hydraulická výztuž, chránící horníky před tlakem a padajícími kusy uhlí nebo horniny. Vydobytý prostor za postupující výztuží se většinou zakládá, tj. vyplňuje horninovým materiálem, nebo úmyslně zavaluje horninami ze stropu. Aby se důlní dílo nezavalilo je třeba nechávat tzv. ochranné pilíře, tj. uhelné bloky, které podpírají nadložní vrstvy. Dříve se uhlí rubalo sbíjecími kladivy, později byly vyvinuty tzv. brázdící stroje, pluhy a škrabáky. Dnes se používají rubací stroje kombinované s nakládacími - kombajny. Všechna důlní pracoviště musí být větrána z důvodu umožnění přístupu vzduchu a odvodu různých zplodin. Nejjednodušší je přirozené větrání, ale často je nutno použít velké ventilátory pro nucenou cirkulaci vzduchu. Většina hlubokých dolů trpí přítokem spodních vod. Pro jejich odstranění se hloubí pod úrovní nejspodnějšího patra ještě tzv. žumpa, kde se voda z celého dolu soustřeďuje a čerpadly vyčerpává z dolu na povrch.